Realizace vikýřů v Chocni 

Poslední léta jsem měl více klasické než umělecké klempiřiny. Uvědomil jsem si, že mě klasická klempiřina nenaplňuje a toužil jsem se vrátit k "umění". Asi půl roku jsem se zaobíral myšlenkou, že se k umělecké klempiřině vrátím. Stačilo se skutečně rozhodnout. Teď se tomu směju. Založil jsem si web a přišel první telefon z Chocně. Město Choceň opravovalo školní budovu z 19. století, která měla na střeše čtyři zdobné vikýře, které byly znehodnoceny. Bylo třeba vytvořit přesné kopie. 

Zakázka mě zaujala a tak jsem sedl do auta a jel situaci blíže obhlídnout . Zjistil jsem, že nejsou všechny vikýře stejné. Dva měli jednodušší reliéf než zbylé dva. Tato zakázka byla příjemnou výzvou. Dovezl jsem si nejzachovalejší vikýř preciznějšího provedení do dílny a začal jsem pracovat na kopytu. Myšleno, dřevěné kopytu, na které se vikýř skládá.  

Následující dny jsem počítal a naceňoval, měřil a přenášel přesné tvary. Bylo potřeba hodně přemýšlet nad provedením. Takže první vikýř mi trval nejdéle, po jeho dokončení, jak už jsem měl postup vymyšlený a vyzkoušený, šlo všechno jako po másle. Měl jsem radost. 

Ne všude se mi, ale dařilo stejnou měrou a velké nasazení přispělo k tomu, že jsem se jedno ráno nepostavil. Byla to velmi nepříjemná situace. Pracoval jsem co to šlo i přes bolest a to byla chyba, protože jsem se odrovnal a musel měsíc ležet a mít naprostý klidový režim. Nedalo se nic dělat. Musel jsem zavolat do Chocně a odložit termín dodání. Naštěstí uznali, že termín posouvám z vážných zdravotních důvodů a byli velmi shovívaví. Po měsíci, záda sice ještě bolely, ale díky injekcím jsem pomalu a s pomocí pomocníků zakázku dokončil. 

Teď ještě v pořádku vikýře předat! Vozil jsem je postupně.. Výtahem jsme je vytahovali na střechu a uchycovali na předem připravenou dřevěnou základnu... Byl jsem na sebe hrdý...Práce se mi i přes zdravotní potíže vydařila. 

Pavel